Aktuality

Tommy Emmanuel & The Eve Quartet Prague - Kongresové centrum, 21.11.2008
www.jazzport.cz - 23.11.2008

Co tak asi čekat od Tommyho Emmanuela jsem samozřejmě zjistil z různých internetových zdrojů, přesto jsem měl trochu obavy, jestli to nebude nuda. Přeci jen utáhnout celý večer na akustickou kytaru, to vyžaduje hodně umu. Tommy Emmanuel na to však nebyl tak úplně sám...
Hned v úvodu pro nás totiž přichystal překvapení, když byl na scénu uveden kytarista a skladatel Steve White. Steve a jeho kapela, tedy levá a pravá noha a foukací harmonika, nám zahráli příjemné blues, které určitě ozvláštnilo daný večer. Po dvaceti minutách byl výstup u konce a setkal se s příjemnou odezvou u publika. Poté následovala pauza před hlavním programem.
Tommy Emmanuel vlétl na podium jako smršť a hned v úvodu vytasil několik řádných vypalovaček. Byla to paráda sledovat, jak si s kytarou rozumí. Tohle tedy byla pořádná show, zahraná s naprostou grácií. Slušně zaplněný kongresový sál kvitoval úžasný instrumentální přednes bouřlivým potleskem. Občas Tommy zpíval, občas na kytaru bubnoval, jindy používal všechny možné i nemožné další techniky, aby z kytary vyloudil to, co potřeboval. Prostě paráda. Virtuozita v právem slova smyslu.
Ve svém sólovém hodinovém přednesu proběhl mnoha žánry, od pomalejších procítěných skladeb až po zmíněné vypalovačky a zahrál například i Michelle od Beatles. Samozřejmě v podobě, kterou bych těžko poznal, ale i tak to bylo skvělé. Náznak nudy se tedy nedostavil ani na chvíli, tudíž obavy byly zahnány. To nejlepší však teprve mělo přijít. Spojení Tommy Emmanuela s Eve Quartetem z Prahy. Nádech klasiky některým skladbám náramně seděl a když společně zahráli Eleanor Rigby opět od Beatles, bylo to naprosto elektrizující. Pak nám Tommy představil svou rodinu a svěřil se, že spoustu písniček věnoval svým dcerám. Naživo tedy zazněl klenot Angelina, který svou emotivností dojal určitě nejenom mě. Aby toho nebylo málo, na podium znova přišel Steve White a střihl si s Tommym bluesový duet Workin' man‘s blues. Žertem naznačil dámám z Eve Quartetu ať do toho něco zaimprovizují. Poté došlo ještě na několik skladeb opět v kombinaci se smyčci a koncert se nachýlil ke konci.
Za předvedený výkon si umělci vysloužili ovace ve stoje, tudíž musel následovat minimálně jeden přídavek. Ten první byl stále ještě s kvartetem a když ani poté ovace nebraly konce, vrátil se Tommy ještě jedenkráte, aby nás obšťastnil poslední skladbou večera.
Vynikající koncert. Před týdnem jsem nechápavě zíral na skvost jménem Five peace band a byl jsem totálně mimo z dokonalosti a naplnění, které může hudba nabídnout.
Nemyslel jsem, že něco podobného zažiji znovu hned za týden. Skvěly listopad, jen co je pravda.

Michal Kratochvíl

Není tomu zase tak dávno, co do našich končin naposledy zavítal Tommy Emmanuel, a zřejmě i proto se rozhodl svou už tak naprosto pekelnou show něčím "zpestřit". To něco byl asi půlhodinový set, při kterém jej doprovázely sličné slečny z pražského smyčcového Eve Quartetu. Avšak abych nepředbíhal, vše začalo přibližně šest minut po osmé hodině večerní, kdy na se na pódiu sálu pražského Kongresového centra objevil všestranný muzikant a bluesman i se svou doprovodnou skupinou. Ne, toto ještě nebyl Tommy Emmanuel, ale jeho "předkapela" Steve White. Tento svérázný Američan zvládal v jednom okamžiku hrát na harmoniku, kytaru a ještě se k tomu doprovázet poklepáváním nohy, na které měl připevněny rolničky. Celý sál byl zvědavý, jak to tedy bude s tou jeho skupinou, jelikož hned na začátku prohlásil "It’s an honor for me and my band to play on this stage.", proto asi po čtvrté písničce uvedl věci na pravou míru "Now I have a moment to introdukce my band:" (zvedá levou nohu) "This is Lefty. Thank you!". Zahrál ještě jednu píseň a o půl deváté odchází.

Po dvaceti minutách už se na scéně objevuje ten, na kterého všichni tak netrpělivě čekali - samotný Tommy Emmanuel. Jak už prohlásil konferenciér ve své úvodní řeči: Tommy Emmanuel není muzikant, to je přírodní úkaz. A všichni, kteří toho večera přišli na jeho show, se o tom mohli přesvědčit na vlastní oči a uši. Pravda, slovo "show" není zrovna tím správným výrazem, měl bych použít spíše výrazy jako "neskutečný výkon" nebo "kytarové orgie". A nejenom, že Tommy dokáže neskutečně komplikované kytarové party bezchybně zahrát, on k tomu zvládá ještě dělat show, všechno si dost osobitým bezprostředním způsobem užívat a bavit obecenstvo. Toto krásně předvedl, když si před "Michelle" vyměnil svou kytaru za jumbo model (= za větší) a Beanovsky přitom pronesl "The big one!". Dále "skóroval", když pronesl "These ladies and gentlemen want me to play ‚Somewhere Over The Rainbow‘ – should I play it? I’ll play anything you like! ‚Somewhere Over The Rainbow‘ – thank you!". Pak zahrál "Habana Haba / Little By Little", "The Robin" a ve hře na kytaru pokračoval metličkou, kterou běžně používají spíše bubeníci. Ale když se to tak vezme, Tommy Emmanuel dokáže kytaru skvěle použít i jako perkusivní nástroj. A nejen kytaru – chvíli bouchal i čelem o mikrofon. Poté už ale na scénu přicházejí Eve Quartet a spolu s Tommym rozjíždí "Endless Road", následovanou "La Visitá". "This is one of my crazy songs: The Sanitarium Shuffle." řekl Tommy a předvedl, co si představuje pod pojmem "crazy". Někteří z nás by použili spíše výrazu "insane". Dostalo se i na nádhernou "Morning Aire", kterou věnoval svým irským přátelům, po níž z Tommyho vypadl další neskutečný výrok "Some people ask me: ‚Do you improvise?‘ and I say ‚No, I just play guitar.‘.", načež přichází Steve White se slovy "Now we are two bands!" a hrají "Working Man Blues".

Po ní Steve opět odchází a Tommy hraje a zpívá "Angelina" pro svou devítiletou dceru, která na něj čeká v Anglii. Při "Since We Met" už se přidají i Eve Quartet. "It’s time for ‚Classical Gas‘!", při němž Tommy dělá, že si nemůže vzpomenout, jak ho má vlastně hrát, a tak zazní i melodie z Bondovek nebo Růžového pantera. Poté odchází, ale vrací se a s Eve Quartetem přidávají ještě jednu bonusovou skladbu na závěr. Ve 22.40 tak končí koncert, ke kterému se každý z diváků bude ve vzpomínkách velmi rád vracet.

V.Silver

Tommy Emmanuel: kytarový mág v Kongresovém centru
ROCK&POP - 23.11.2008

Australský umělec vystoupil společně s The Eve Quartet Prague v rámci festivalu Kytara napříž žánry
23. 11. 2008 - Celý večer uvedl známý český jazzový moderátor Aleš Benda slovy: "Já dělím muzikanty do několik kategorií: Slabí, průměrní, dobří, virtuozové a nad nimi ještě velice malá skupina, která se dá nazvat skupinou geniální. A do té poslední patří právě kytarista Tommy Emmanuel." Nezbývá než tato slova potvrdit. Koncert byl naprosto vyjímečný.
Jako předskokana si sám Tommy Emmanuel vybral bluesového kytaristu a harmonikáře Steve Whitea. Jeho vystoupení bylo pro všechny překvapením, protože ani pořadatelé nevěděli, koho si vlastně Tommy s sebou přivezl. Nutno říct, že White nezůstal posluchačům nic dlužen. Akustickou kytaru měl zvládnutou perfektně a jeho vlastní bluesové skladby, hrané převážně technikou finger-picking, doprovázel na foukací harmoniku a na bicí nástroje. Jak že to zvládl? Seděl jsem až vzadu, proto jsem to nemohl přesně vidět, ale když White klepl levou nohou, ozval se zvuk rolniček nebo hi-hatky a když klepl pravou nohou, ozval se zvuk bass drumu, což opravdu nevím čím dokázal. Každopádně jako celek zněl jako malé bluesové kombo. White svoji produkci nikterak neprotahoval a za pár minut dal prostor hlavní hvězdě večera. Zde jsem se podivil zvláštní dramaturgii večera, protože hned zhruba po dvaceti minutách hraní Steve Whitea byla přestávka.
Druhou část večera uvedl opět Aleš Benda a za velikého potlesku publika ohlásil Tommyho Emmanuela. Tommy začal úplně sám, pouze se svou kytarou. Já jsem nic jiného nečekal, protože jeho síla tkví právě v tomto one-man-show stylu. Už při prvních tónech má muzikantská duše pookřála a já se nechal unášet úžasným zvukem kytary a naprosto samozřejmou technikou hry, o níž sám guru bílého blues Eric Clapton řekl, že je nejrychlejší na světě. Úžasné na Tommym je, že svou kytaru využije opravdu na maximum.
Během hry na struny používá ozvučnou desku jako perkuse. Na různých místech zní jako konga, rytmický bubínek, bass drum a během svých perkusistických pasážích sáhl i po bubenické metličce a do celé hry zapojí i mikrofon, do kterého neváhá bouchat i hlavou. Ještě na začátku koncertu jsem se byl podívat na kytarovou výbavu, kterou měl Tommy připravenou na pódiu. Honila se mi hlavou otázka, proč má na všech kytarách u kobylky tak sedřený lak. Velice záhy jsem na ni měl odpověď. Po vydřených místech velice rychle přejížděl trsátkem a vytvářel tak zvuk, který se podobal hře na valchu. Měl tedy tak jen ze své kytary naprosto perfektní bubenický set a rytmus v němž všechny prvky používal byl prostě neuvěřitelný. Za každé vydařené sólo nebo showmanskou akci byl vždy odměněn tleskáním publika i uprostřed písní.
V první části zazněly písně jako Guitar Boogie, Summer In The Rain nebo skladba od jeho oblíbené legendární kapely Beatles Michelle, kterou naprosto precizně zaranžoval a zahrál technikou pravých flažoletů (kytaristé možná ví, o čem mluvím). Díky této technice pak zní kytara úplně jako klavír a harfa dohromady.
Ve 21:45 nastoupili slečny z pražského smyčcového kvarteta The Eve Quartet Prague. Mé očekávání bylo takové, že nástupem smyčcového kvarteta celý koncert ztratí na energii a bude to pomalé a slabé. K mému velkému a hlavně radostnému překvapení tomu bylo přesně naopak. Tommyho písně tak dostaly úplně jiný rozměr a jakmile zahráli znovu beatlesácké skladby Eleanor Rigby a Here There and Everywhere, měl jsem téměř slzy v očích z dokonalé souhry Tommyho a kvarteta. V části, kdy Tommy hrál s kvartetem, zazněly písně jako Sanatorium Shuffle, Classical Gas, Morning Air a Angelina, píseň, kterou pojmenoval po své nejmladší dceři.
Co říci závěrem? Snad stačí, když poznamenám, že na konci koncertu stál a tleskal celý kongresový sál dokud Tommy nedodal ještě dvě písně. Kdo Tommyho neuvidí, nikdy neuvěří, co všechno tenhle australský precizní hudebník dokáže.

Jan Sysel

Vždycky, když je tady fenomenální kytarista Tommy Emmanuel, nemůžeme chybět. Tentokrát v Kongresovém centru Praha, opět v rámci festivalu Kytara napříč žánry. Hostem hned na začátku byl Steve White, který rozehřál publikum v bývalém komunistickém sjezdovém paláci svoji multifunkční hrou (nahradil malou kapelu) blues. Pak už nastoupil Tommy Emmanuel a po již obvyklém zážitku z jeho hry (připomínám perkuse hrané na opotřebované kytaře,
z žádného CD to nepoznáte). A navíc vystoupení okořenil společně s uskupením The Eve Quartet Prague. V Americe hraje Tommy taky s komorním kvartetem.
Když se letos s trochou nedůvěry nechal přemluvit, že si zahraje s cizíma holkama z Česka, netušil, že po zkoušce prohlásí, že jsou mnohem lepší než jeho
tradiční partnerky. Můžeme to potvrdit i z hlediště. A to nám uteklo večerní povídání a hraní Tommy Emamanuela ve Švandově divadle den předtím. Sakra! Po krátké přestávce nastoupil na pódium očekávaný australský kytarista Tommy Emmanuel. Nejdříve hrál sám a pak byl doprovázen smyčcovým kvartetem The Eve Quartet. Kromě toho, že je zmíněný kvartet složený z krásných ženských také úžasně hrál. Nepamatuji si názvy skladeb, které Tommy hrál.
Ani si netroufám tvrdit, že vím, o čem mezi skladbami mluvil. To by spíš mohl napsat náš „anglofil“ Linda, i když pochybuji, že vnímal něco jiného než Tommyho hru. Když jsem se na Lindu občas podíval, seděl s nevěřícím výrazem ve tváři, s mírně pootevřenou pusou v němém úžasu. I já jsem byl v tranzu. Koncert byl opravdu úžasný. Kromě vtipného projevu během hraní Tommy předvedl všemožné způsoby hry na kytaru včetně bubnování, různých pazvuků a neuvěřitelně rychlé hry trsátkem.
I já jako hráč na baskytaru jsem nechápal některé jeho basové „figury“ …a to k tomu ještě hrál doprovod, nebo sólo … prostě tak jak to dokáže jen on – Kytarista Tommy Emmanuel.

Koncert s pokusem o výklad díla
PRÁVO - 21.02.2009

Hru britského dramatika Briana Friela Performances uvedla jako Listy důvěrné (Leoše Janáčka) činohra pražského Národního divadla. Friel přivádí na scénu mladou badatelku sepisující disertační práci o vlivu vztahu Janáčka ke Kamile Stösslové na kompozici jeho smyčcového kvartetu. Ve fiktivním dialogu mámí ze skladatele podrobnosti o jeho vzplanutí. Činí tak ovšem metodami investigativní žurnalistky obskurního bulváru. Citace ze vzájemné korespondence prokládá nahodile vsunovanými informacemi z Janáčkova života uvozovanými oslími můstky „Dočetla jsem se, že…“
Celé to působí jako špatná hodina hudební výchovy, ke skutečnému dramatu schází jak přesvědčivě napsané postavy, tak i situace a konflikt, nezaměnímeli ho ovšem za otázku, zda se Janáček s Kamilou vyspal či ne. Inscenátorky se pokusily „vypomoci“ Frielově naivní hře (proč si ji vlastně vybraly?) dopsáním postav Kamily a Zdenky Janáčkové. Hru tím nejenže nezachránily, ale posílily její didaktičnost a popisnost, s níž vrší jedno myšlenkové i inscenační klišé za druhým.
Schematické je už obsazení – atraktivní sošná Múza Kamila (Sabina Králová) proti usedle putičkovské, permanentně utrápené Zdence (Jaromíra Mílová) a obrýlené feministické badatelce (Jana Janěková ml.). Režie surfuje na stejně vlně laciných klišé: zatímco se Kamila se svůdně poodhaleným pozadím rozkošnicky povaluje na klavíru, slepička Zdenka balí popuzeného Janáčka do deky! Celé je to zoufale prvoplánové a zbytečné. Proč dokazovat, že Janáček byl člověk vášně, když je to slyšet z každého taktu jeho hudby, což zde resuscitovaný skladatel opakovaně a marně vysvětluje.
Jiří Štěpnička se snaží ze všech sil vykřesat z povrchní postavy život – dává jí nejen mužný šarm, ale i sarkasmus, prudkost a znechucení, slévající se do vznětlivé polohy, přeznívající ale do všeho, co říká, ať jde o Kamilu nebo o kompozici kvarteta. Ještěže je tu Janáčkova hudba, která žvanivost textu pročišťuje pravdivostí tónů.
Půvab dívek z Eve Quarteta koresponduje s tématem hry, jejich živé zprostředkování Listů důvěrných má sice své limity hráčské i životní (ne)zkušenosti, ale přesto je to jediná slušná kvalita, kterou tato opakovací hodina hudební výchovy nabízí.

Brian Friel: Listy důvěrné (Leoše Janáčka)
Překlad Pavel Dominik, režie a úprava Lucie Bělohradská, dramaturgie a úprava Iva Klestilová. Premiéra 19. 2.2009 v Divadle Kolowrat

Radmila Hrdinová

Velká láska, slabé drama
LIDOVÉ NOVINY - 26. února 2009

Snaha představit Leoše Janáčka a jeho poslední vztah cizíma očima vyšla naprázdno Irský dramatik Brian Friel si u nás získal pozornost především svou hrou Tanec na konci léta, kterou uvedlo několik scén. Jeho Listy důvěrné se však od ní zásadně liší. Těžko říct, proč Friela zaujal právě Janáčkův kvartet svázaný s jeho milostným vztahem k mnohem mladší vdané ženě Kamile Stösslové.
Poslední Janáčkova láska Snad ho zajímal právě ten moment, kdy dílo je vykládáno ze souvislostí osobního života tvůrce a zapomíná se na to, že ať je inspirováno čímkoliv, jde o útvar zcela autonomní. Je tedy tak důležité zjistit, jak to doopravdy s poslední Janáčkovou láskou bylo, nebo nechat promluvit dílo samo? Zvláště dnes v honbě za soukromím všemožných celebrit jako by se pomíchalo, co je podstatné a co ne. Na umění se tak často přikládá bulvární mediální měřítko, které zpočátku svede i badatelku Anežku ve Frielově hře. Jejím obsahem je fiktivní diskuse Anežky s Janáčkem právě o jeho vztahu ke Kamile a snaha dobrat se toho, jak se tato osudová láska odráží v Listech důvěrných, posledním velkém díle vytvořeném před jeho smrtí.
I když tento princip není zrovna originální, pokud by autor napsal skutečně živé drama, mohlo by dojít alespoň k zajímavé úvaze, jak umělcovo dílo vycházející z konkrétní životní situace interpretovat. Friel však volil cestu citací z autentických dopisů a dalších materiálů, které spojil nevěrohodně naivním (Anežka) a vysvětlujícím (Janáček) dialogem. To, že se někde citují autentické dobové materiály, ještě nedělá z textu dokumentární drama, zvláště pokud zde hraje roli divadelní fikce. Obě postavy směřují hlavně k výkladu slavného díla, které díky tomu, že zde zaznějí všechny čtyři věty Listů důvěrných, připomíná v podobné ambaláži spíše výchovný koncert.
Obrýlená badatelka sufražetka Ani režisérka Lucie Bělohradská se nevyhnula nástrahám nepříliš povedené Frielovy hry. Milostný trojúhelník – Janáček, Kamila, Janáčkova žena Zdenka – vizualizovala v té nejschematičtější podobě. Sabina Králová jako vznosná Kamila Stösslová, skladatelova múza, tráví většinu inscenace jen vleže na klavíru, přičemž na erotický aspekt vztahu upozorňuje svým zakrytě nezakrytým pozadím. Snad režisérka chtěla zdůraznit, že objekt lásky může okolí připadat i nepochopitelný, a přesto umělec svůj cit přetaví ve výsostné dílo. Proti tomu pochopitelně Janáčkova žena Zdenka musí působit jako domácí slepice, která nechápe jeho ducha. Jaromíra Mílová se zřejmě nechtěla spokojit jen s trpnou grimasou, kterou jí její ušlápnutá pozice dovoluje, ale zvolila pro to velmi nešťastný způsob. Prolamuje trpnost postavy hysterickými emocionálními výstupy, které ovšem v jejím pojetí vycházejí zcela falešně. Přitom by zdaleka nemuselo jít o figuru jednoznačnou.
S hlavním Frielovým hrdinou zápasí i Jiří Štěpnička. I když se mu daří vytvořit Janáčka mužného, ironického, energického a prudkého, je mu upřena možnost
jakékoli kontemplace. Nakonec bohužel vyznívá jako nedůtklivý vykladač svého života i díla, vše v jednom forte. Ani Anežka Jany Janěkové ml. neušla tradiční představě sufražetské badatelky, kterou charakterizují především brýle. Listy důvěrné interpretuje Eve Quartet, tvořený pouze pohlednými dámami, což je nejlepší inscenační nápad. Nejenom proto, že se váže k tématu, ale především proto, že Janáčkova hudba zde vypoví vše, co Frielovi chybí. Na celém nepodařeném pokusu představit Janáčka nečeskýma očima je nejpřekvapivější fakt, že inscenátoři po takovém textu vůbec sáhli. Ostatně každý autor má právo na slabší chvíle a Listy důvěrné k těm Frielovým bezesporu patří.

HODNOCENÍ LN **
Brian Friel: Listy důvěrné Překlad: Pavel Dominik Režie: Lucie Bělohradská Scéna: Lucie Bělohradská a Katarína Hollá Kostýmy: Katarína Hollá
Dramaturgie: Iva Klestilová Národní divadlo Premiéra v Divadle Kolowrat 19. února 2009

Jana Paterová